Dobře budeš někde!

Dobře budeš někde.

A je to tady! Dobrodružství, na který čekám půl roku. Sedím v letadle z Manily, který se vydává směr Sydney a pak Auckland. Jsem tu sama. Zbytek mojí posádky sedí v jiným letadle. V břiše cejtím divný záchvěvy, který díky bohu už nemají nic společného s filipínským jídlem, 

ale s nervozitou, která mě obklopuje. „Tak holčičko, tohle sis na sebe ušila sama, tak si to vyžer.“ Říká mi hlásek někde vzadu v hlavě. „Pššššt!!! Jsem přece Happy, tak ty hlase toho nech!“ Ozve se jiná část mozku a díky bohu vítězí.

Filipíny byly dokonale strávený měsíc s lidma, který mám neskutečně ráda. Ten měsíc byl plnej zážitků, smíchu, lásky, byl pastvou pro oči a uvědoměním si toho, jak moc si vážím našeho pohodlnýho evropskýho života.

Teď ale nastává ta pravá zkouška. Novej Zéland! Jasně, nejkrásnější krajina na světě, setkání se spoustou zajímavejch lidí a tak dále...

Na druhou stranu ale -> žití s Filipem, aniž bychom tušili, jestli to vlastně bude fungovat. Bydlení v novým domě, kterej je rozlohou asi tak stejně velkej, jako běžná koupelna panelákovýho bytu. Zima, která je všude a není kam uniknout. A k tomu pravděpodobně práce na sadech, přičemž Sadskou práci nenávidím už od doby, co jsem začala chodit. Hodiny vztekání se a nadávání doma na zahradě, pojmenovávání svých milovaných rodičů všelijakými děsnými jmény, slzy a pot při sbírání jablek, vytváření moštu a hrabání sena se mi vybaví vždycky, když já nebo Fil řekneme → „Hmmm asi si najdeme práci na sadu.“

To jsou moje důvody, díky kterým cítím nervozitu, napětí a očekávání a to zdaleka nejsou všechny.

V Sydney jsme strávili pár hodin okukováním opery, která je na obrázcích a pohlednicích vlastně mnohem hezčí než ve skutečnosti a vydali se na Zeloš.

Díky bohu jsme si řekli, že na Zeloši si dáme ještě nějaký dny free a teprve se rozhodneme, kde a jakou práci si budeme hledat. Nejdřív si totiž musíme vyzvednout náš dům, dát párty, potkat se s Tomem a Kate, dát párty, pár výletů a pak taky nějakou párty. To se mi líbí a tak si užívám free time.

Vyzvednutí domu → Příjezd do Auckladnu po dvou dnech v letadle. Jedna noc v Aucklandu.

Náš budoucí dům ale máme docela daleko od Aucklandu u kamarádů a tak se autobusem vydáváme jeho směrem. Máme booklý jízdenky a čekáme na autobus. Když autobus přijede, zjišťujeme, že jízdenku sice máme, ale až na další den odpoledne :D. Filip se ospravedlňoval větou → „Ty vole, posledních pár dní ani nevím jestli je noc nebo den, natož jaký je datum.

Tak sorry.“ :D :D

Přijíždíme do konečné stanice autobusu a máme to ještě nějakých 40 km k místu, kde nás očekávají. Peníze už pomalu dochází a tak to bereme stopem. Za cestu jsme vystřídali 3 různý auta, 3 různý milý řidiče. Děkujeme, bylo to super. :) Vystupujeme si z cizího auta přímo před domem, kde nás očekávají. Původní majitelé našeho autodomu nám předávají klíče, poukazují na všechny pozitiva a bonusy naší nové Toyoty Gran Vii a vychvalují ji do nebes. Jak později zjišťuji, vychvalovali oprávněně. Tohle auto je PECKA!

Párty.

První přespání v našem stříbrném třílitru nafťáku bylo poněkud hektický, protože párty. :D Ale i tak velmi příjemný po dvou dnech spaní v letadle, na lavičkách a v autobuse.

Startujem a jedeme na setkání s Tomysem a Kate.

S nima se máme prostě perfektně. Užíváme si společných pár dní, při kterejch si vyměňujeme zkušenosti nabytý životem, smějeme se pyčovinám a užíváme si přítomnost těch druhých, než se zase rozloučíme. Procházky k vodopádům, v parcích, arboretu a už standartně , když se jede s Nešetřilovejma na výlet, jsme jeden den zamířili do ZOO v Hamiltonu. Fakt supr hezkej výlet.

Po čtyřech společných dnech se musíme rozdělit, protože v Chateau se nemohou obejít bez přítomnosti nejlepšího portýra a recepční ve středu severního ostrova Novýho Zélandu víc dní, a tak musej odjet zpět do zasněžených hor.

Zůstáváme s Filipem samy a opuštěný.

Nepláčeme! Jsme hrdinové! A to i v hnusným počasí.

Probouzíme se do deště stejně silnýho a studenýho jako když jsme usínaly. Přemejšlíme co dál.

Co s námi bude?

Rozhodnutí padlo. Jedeme se podívat na Taranaki (sopka a jedno z posledních míst, který chceme na severáku vidět) a pak odjedeme na druhej ostrov, kde sice není žádná práce, je tam zima jako prase, ale je tam Petr. Petr zrovna přišel o práci a rádi bychom ho viděli a možná nějaká párty :D.

Tak jedeme k Taranaki, kde spíme ve freečkovým kempu, jako už předešlých pár dní, čímž dost ušetříme. Pořád prší, naději neztrácíme. Cesta do tohodle kempu je podivuhodně zajímavá. Jmenuje se Forgotten world highway. A je to fakt silnice lidmi zapomenutá, která vede skrz džungli a je místama hodně strašidelná, ale zároveň fascinující a krásná. Klidně si ji vygoodlete, třeba vám něco vyskočí.

BTW - o čem jsem se ještě nezmínila je řízení. Ano, já řídím náš dům. A to není řečnický obrat, kterým bych vyjadřovala buzeraci Filipa. Řízení je tu velká zábava. Nejdřív jsem byla poprděná z toho, že jedu po druhý straně. Po pár Filipových hysterických zvolání → „Kde to sakra zase jedeš??“ mi ale došlo, že bych se asi opravdu měla držet levé strany. Silnice jsou tu buď široký, nový, perfektně udržovaný, po kterejch se jede samo anebo klikatý do kopce nebo z kopce vedoucí úzký silničky, občas až polňačky. Já řídím na těch velkých a pohodlných silnicích a Filovi nechávám tu horší část.. :) Jsem z domu zvyklá řídit svýho červenýho bonbonka a ne velkou limuzínu. Takže spolujezdec občas zavřeští strachy z toho, že brázdím příkopy, což vlastně vůbec není pravda. Já...Jááá mám všechno pod kontrolou a není se absolutně čeho obávat. Většinou jde jen o optický klam...

Co je ale taky sranda. Blinkry a stěrače jsou prohozený, takže tam, kde v ČR blikáte, tady máte stěrač. Víte, co se mi stává, když potřebuju rychle bliknout? Jo, setřu si úplně suchý sklo.

Taky tu nemám řadící páku, protože Toyotka je automat. Takže se mi taky stává, že místo toho, abych dala páčku (která tu je místo řadící páky a je vedle volantu - holky) na P, jako Parkování, sahám po úplně jiný páčce a víte co? Jo, setřu si úplně suchý sklo.

No, možná to tahle napsaný moc fany nevyzní, ale je to fakt prdel.

:)

Abych ale řekla co se dělo dál. Taranaki!

Jestli někdy budete na Zélandu a nebudete vědět, co nudou dělat, tak si tam zajeďte. Je to pecka. Fakt nádhera. Dokonce máme i štěstí na počasí a po 4 dnech nám přestává pršet, vyleze sluníčko a je z toho dokonalej den. Sopka je obrovitánsky vysoká, je z půlky zasněžená a v kontrastu s placatou krajinou v okolí... Ach. Neskutečný... A ty výhledy na ni!

Našli jsme si dokonalý místo u jezera s výhledem na tuhle monumentální sopku. Uvařili jsme skvělej oběd a strávili tu dlouhej hezkej čas s myšlenkou, že kdyby to bouchlo, tak jsme snad za vodou.... Jsem Happy. :)

Něco na závěr?

Zéland mě přivítal s otevřenou náručí a všechno tu probíhá jak nejlíp to jde. Je mi tu sice skoro pořád zima, ale ta přejde a nastane jaro, který miluju. S Filem spolu bydlíme už pár chvil a zatím dobrý. Vlastně víc než dobrý... Já řídím náš dům, on ho přestavuje. Je mi tu hezky. Ten půlrok doma stál za to čekání na tyhle chvíle. Jsem Happy. :)

Balíme to a odjíždíme na jižní ostrov. Ale o tom zase příště...

Posílám pozdravy a hlavně...

 Dobře buďte někde.